Kapitola 1 – Úkol od elfů

    „Toto je příběh, na který si nepamatuji ani knihy a nebýt mě byl by asi úplně zapomenut. I má děravá paměť toho hodně zapomněla, ale tento příběh si pamatuji úplně celý. Nebyl jako ty ostatní. Byl to boj na život a na smrt a můj bratr, Kamune Silný ho vyhrál…

    „Byl slunný den a my se přes noc usadily v lesu poblíž elfské vesnice…to jméno…á tak to jsem zapomněl. Tak zpět k příběhu…Já vstal dříve a šel něco ulovit, poblíž se pohybovalo spousta zvěře. Po chvíli bádání jsem našel divokého kance a nachystal si svůj oštěp.Kanec byl velice neklidný proto bylo velice těžké ho zaměřit. Když jsem oštěp hodil vypadalo to špatně, ale kanec pak zazmatkoval a vlezl přímo do rány. Byl to těžký kanec, ale pro mě nebyl problém donést ho ke stanu. Kamun se, už také sháněl po nějakém jídle.

    „Kde jsi byl tak dlouho? Mám hlad jak vlk.“

    „A vzal kance na rožeň. Já se zatím podíval po okolí. Za potokem byla naše vesnice ehm…trollů. Most byl, ale až dál. Kanec, už byl určitě hotový a tak jsem se vrátil zpět, měl jsem taky hlad.

    „Už od cesty jsem viděl, že Kamun není sám. Oháněl se svým palcátem kolem sebe a jednoho protivníka smetl. Byly to gnollové a tak jsem spěchal hned za ním. Měli jasnou převahu bylo jich ještě sedm. Tasil jsem meč a vrhl jsem se na prvního protivníka. Ten si mě naštěstí nevšiml a já mu mohl setnout hlavu. Kamun Chytl druhou rukou jednoho za ruku praštil s ním o strom. Gnoll to nemohl přežít. Jeden gnoll s mečem na mě šel z leva. Ohnal jsem, ale on to vykryl. Provedl výpad z prava a skoro mu to vyšlo jen o malý kousek minul mé břicho. Vzal jsem si oštěp, který jsem si dříve odložil a zaútočil mečem i oštěpem zaráz. Gnoll vykryl meč a oštěp mu propíchl hrdlo. Na Kamuna byly čtyři. Po jednom jsem hodil oštěp a dalšího jsem se snažil zpracovat mečem. Oštěp byl úspěšný, ale meč ne. Gnollove se na mě otočily a Kamun se ohnal palcátem. Jednomu to přinejmenším zlomilo ruku a ten druhý byl jen odhozen. Gnoll se zlomenou rukou na zemi škemral o slitováni, ale marně. Vlastně škemrali oba marně. A ten poslední, chudák ze dvou stran se nemohl bránit.

    „Tak to bylo o vous“ konstatoval Kamun. „Budou jich tady určitě plné lesy.“

    „Měli by jsme vyjít, brzy bude poledne.

    „Začni balit“ a podezíravě se podíval po okolí.

    „Stan byl složen rychle. Snědli jsme kane a vyšli jsme. Šli jsme po cestě, až jsme došli k rozcestníku. Problém byl v tom, že byl psán v elfštině.

    „Kam teď? Jdeme do toho největšího města v okolí tam bude nejvíce možností.

    „To bude asi do leva.“

    „Cesta byla dlouhá, ale nakonec jsme se dočkali. Rozlehlé město elfů, ale něco tu nebylo v pořádku. Všichni jako by nad něčím truchlili. A tak jsme se vydali hned do centra. Po cestě tam nás zastavil vyděšený, asi nějaký druid.

    „Vy budete asi nějací žoldáci pokud se nemýlím?“ Rychle řekl elf tak, že se mu nedalo skoro rozumět. „Potřebujeme někoho takového jako vy. Víte byl nám ukraden mocný artefakt a jestli…

    „Tak počkat co z toho budeme mít? Zeptal se Kamun, ale takovým tónem, že se druid málem lekl.

    „No, kdybys mě nechal domluvit tak by ses o dověděl. Byl nám ukraden mocný artefakt a spousta peněz. Ukradli ho gnollové z nedaleké jeskyně. Prokopali se do pokladnice a vybrali ji. Poslali jsme za nimi muže, ale ani jeden se nevrátil. Takže ás žádám najděte nám ten artefakt a můžete si vzít ty peníze.“

    „To je dobrá nabídka takže berem, že jo.“ Bez váhání řekl Kamun.

    „Rozhodně! Ale kolik je těch peněz?“ Zněla má otázka.

    „15000 tisíc dukátů. Ale jestě něco jsem vám zapomněl říct. Až se orci doví, že ten artefakt mají gnolly tak po něm půjdou. Oni sami se o něho pokoušejí, už dlouho.“ Radostně odpověděl druid.

    „Něco se mi na tom nezdá, co je to za artefakt?“Důmalo mi hlavou.

    „Meč o takové síle že by přeťal i staletý dub. Je to důležité, pokud by se dostal do rukou orků znamenalo by to, že nás můžou i vyhubit.“ Otřese řekl druid. „Ještě se uvidíme hoši, ale asi jsem přeslech vaše jména?“

    „Já jsem Kamun Silný a to je můj bratr Madus.“

    „Kamune a Madusi doufám, že nám pomůžete. Jděte do hospody a řekněte, že vás posílá Ikar.

    „A odešel někam pryč. Najít hospodu nebylo těžké, stačilo se zeptat pár elfů na cestu. Dali nám malý útulný pokoj. Složily jsme zbraně a šli spát po dlouhém dni.

Kapitola 2 – Starý důl

    „Ráno nás probudil Ikar a ne zrovna šetrně…

    „Vstávat“Zařval a já myslel, že už jsem po smrti. Kamun vstal a chtěl mu jednu vrazit ale naštestí jsem ho stačil zastavit.

    „Ještě jednou a poletíš z okna!“ Na Ikara zařval Kamun a šel si vzít výzbroj a já ho následoval.

    „ Když jsme vyšli před hospodu Ikar tam, už stál se dvěma dalšíma elfama. „Dovedem vák jeskyni. A tak jsme vyšli.

    „Elfové s Ikarem byly ve předu. Cesta trvala věčnost. Šli jsme chrástím, houštím, džunglí a loukou, než jsme tam došli. Celé jsme to pozorovali z křoví. Před jeskyní stálo pět gnollů. Tak a tady začíná vaše práce práce.“ Vyděšeně řekl Ikar.

    „Tak jdeme.“ Řekl Kamun a sebral ze země kámen. Napřáhl se. A hodil. Kámen se odrazil od zdi a spadl na gnolla. Kamun vyskočil z křoví a hodil ťafku po gnollovy, toho to přišpendlilo ke zdi. Ostatní se rozběhli proti Kamunemu. Já konečně hodil oštěp a vyrazil za Kamunem. Elfové sepřidali také. Začali sekat gnolli svými dlouhými meči. Byl to rychlý proces.

    „ŠVICH.“ Prolétl mi kolem hlavy šíp.

    „jsou v jeskyni.“ Zakřičel Ikar.

    „Rozběhli jsme se proti nim. Jeden elf byl zasažen do hlavy a ošklivě spadl. Byly tři na každého jeden Kamun máchl a jednoho smetl. Zato čepel mého meče probodla gnollovo tělo skrz. Elf sekl ze skoku a tak oddělil gnollovu hlavu od těla. Cesta se dále, ale začala zůžovat.

    „Ikar se rozhodl že půjde za námi.“

    „Jste tam?“

    „Deš s námi!“ Klidně řekl Kamun.

    „No to teda ne!“ Já tady zůstávám!“ Odsekl druid.

    „Mistře, mohu jít s nimi? Toužím po dobrodružství ne po uční! Moc vás prosím!“ prosil elf.

    „Ne, to nemůžeš nenechám tě umřít jako Karmela, jdeš na zpět!“ nenechal se přemluvit Ikar.

    „Ticho! Někdo jde!“ Utišil jsem je a šel jsem se podívat, kdo jde. K jeskyni šla parta orků. „Teď není úniku jdou sem orci!

    „Ne! To ne ja nechci umřít teď!“ začal skuhrat Ikar.

    „Musíme jít!“Zašeptal Kamune, aby je neprozradil a táhl Ikara.

    „Rozcestí!“ Vykřikl jsem.

    „Není čas přemýšlet! Do leva!“ Hnal nás Kamun.

    „Cesta se zdála být nekonečná, až jsme došli na konec. Prostě rozdělný tunel nic víc,nic míň. Cesta zpět proběhla rychleji, všichni jsme běželi. Orci, už byly dávno pryč. Ikar celý vyděšený utekl zpět do města a my se vydali hlouběji do dolu.

    „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Kamun elfa.

    „Kalgo.“ Zněla odpověď.

    „Světlo!“ Hned v zápětí vykříkl.

    „Byl to oheň v táboru orků. Byla to velká jeskyně. Strop byl asi 20m vysoko.“

    „Musíme se kolem nich proplížit!“ Byl jediný můj nápad a i vůbec.

    „Tak jsme se do toho dali. Opatrně jsme se proplížili za kameny tak, aby nás neviděla hlídka. Ale nakonec se to povedlo.

    „Tady začíná území zase gnollů.“ Smutně konstatoval Kalgo.

    „A opravdu měl pravdu. Brzy jsme narazily na první gnolly. Vyřídily jsme je bez problémů. A postupovaly pořád hlouběji.

Kapitola 3 – Pokladnice

    „To je město gnollu?“ Zohaveně řekl Kalgo.

    „Jo je…Chtěl jsem říct, ale přerušil mě gnollý hlas.

    „Vy hnusi jak jste se tu vzali?“ A tasil meč. Kamun ho chytil za nohu a odhodil ho o zeď. Toho si, ale bohužel všíml další gnoll a probudil cely město. Nezbývalo nám, než se dát odbočkou. Ryhlým sprintem jsme došli, až k ocelový dveřím. Hlídal je ohromný gnoll s palcátem. Švihl po Kamunovi, ale netrefil se. Skočil jsem a usekl mu zápěstí s mečem v tu cvíli byl gnoll beznocný proti Kamunemu.

    „Zatáhli jsme za páku a dveře se otevřeli. To už za námi, ale šli gnolly a jeden z nich vystřelil. Zasáhl mě do ramena a mě rychle začala tíct krev. Kamun vzal magický meč z hromady zlata a začal se bránit proti gnollům. Magický meč sekal gnollý těla s rychlostí a bez problémů. Všechny je posekal do jednoho. Ale Kalgo byl také těžce poraněn.

    „Běžte hoši já umírám!“ Z posledního řekl Kalgo a umřel.

    „Orci!“A ukázal jsem ke dveřím.

    „Byla jich tam spousta tak padesát a s se šípem v ruce neměl moc velkou šanci na přežití.“

    „Výdejte nám tén méč! Nébo vás zábijem.“ A šel směrem k nám byl na orka malý a držel v ruce válečné kladivo a palcát. „Jsem Og. Shaman Og a já jédiný vás můžu néchat žít. Ták mi déjte tén méč!“

    „Kamun se naštval a provedl výpad z leva, Og však odskočil a na zastrašení praštil kladivem o zem, až v ní zapraskalo. Další orci se začali přidávat, tak jsem mu šel na pomoc.

Byla to hra na život a na smrt. Byly jsme zádi k sobě a kolem nás všude orci. Oháněly jsme se zbraněmi, ale nebylo nám to moc platné. Og znovu praštil do země, ale to už mělo účinek. Všechno se začalo třást a ze stropu začali padat kameny. Jeden spadl před nás a zabil pět orků, měli volný průchod. Všichni orci nás začali sledovat a před námi se objevila poslední hrstka gnollů. Naběhli jsme do nich a zmasakrovali je. Tunel, ale spadl. Byly jsme uvězněni s padesáti orci ve slepé uličce.

    „Téď vám níc népomůže. Hahaha!“ Vrhli se po nás.

    „Chvíli jsme zdolávali, ale pak se kameny blokující tunel začali hýbat a byl slyšet hlas Ikara.“

    „Rychle entové třeba ještě nejsou mrtvý!“ Řval Ikar.

    „ jakmile jsme mohli projít, šli jsme. Když jsme vylezli orci nás pořád pronásledovali, ale pro enty nebyli problém.“

    „Naštěstí ještě žijete! Povolal jsem pár svých kamarádů! A ten meč?“ Ptal Ikar.

    „Kamun mu ho dal a mi se nachvíli proslavili. Meč byl totiž zničen, aby se to neopakovalo. Potom jsme se s Kamunem vidali každý jinou cestou...

Madus zůstal ve městě a učil se druidismu a Kamun se vydal do metropole Atlantisu…

Kapitola 4 – Bitva o město

Tento příběh byl sepsán jedni z nesmrtelných ritířů. Jestli to tak, ale opravdu bylo se asi nikdy nedozvíme…

    Na obloze ani mráček, ale ve vzduchu bylo cítit, že něco není v pořádku. Ale život šel dál…

    Arnathur, město elfů bylo jako každé ráno plné. Všichni něco dělali. Tržnice byla plná a to vadilo jednomu elfskému genrálovi. Eron jako každé ráno šel přes tržnici na radnici.

    „Uhnete mi prosím? Dík. Blbe…

    „Ses asi blbě vyspal!“ Nevrle odpověděl elf.

    „Sakra pustíte mě?“ Už byl fakt naštvanej.

    „Tak počkej! Nevidíš že obchoduju?“ Zařvala na něj nějaká žena.

    To, už měl ale nervy v kastrolu. Vytáhl meč a zařval: „Sakra puste mě!“ V tu chvíli se před ním objevila úzká ulička, až pryč z tržnice. Všichni na něj koukali jak na šílence, ale mu to nevadilo, protože to nebylo poprvé.

    Byl ohromě rád, že konečně vyšel z té mačkanice a vydal se přes náměstí. V klidu šel po náměstí a…

    „Cinn,cinn,cinn…

    „Orci! Je jich spousta!“ Zaslech od nějakého elfa. A přidal do kroku. Doběhl do kasáren a vzal si svou zbroj a zbraň.

    „Vyšel z kasáren a nebe bylo černé od zapálených střel z orkských katapultů. Spousta lidí šlo právě do kasáren se schovat. Na všech východech z náměstí se vytvořily barikády, kde se sváděli lité boje. Jedna na levo byla protržena a z uličky se vyhrnula horda orků. Hned se na ně vrhla jedna formace a Eron se přidal…

    Orci byly všude kolem, ale většinou prováděli férové zápasy jeden na jednoho. Eron s mečem v ruce se proti jednomu rozběhl a ork mu běžel naproti. Přitom vydal válečný pokřik ,a už se napřahoval, aby Erona roseknul vejpůl, ale Eron svůj meč vrhl přímo orkovy do hrudi. Orka to sice probodlo, ale nevzdával se. Sekl po Eronovi, ten však stihl uhnout a orkova sekera zasekla do země. Než ji ork ze země vyndal Eron mu vytrhl meč z Hrudi a bodl ho do břicha. Ork sekeru opustil na zem a dal Eronovi pěstí. Ten odletěl o dva metry dál. Ork k němu došel s mečem v břichu, aby ho ještě praštil. Eron mu meč vyndal a dlouhým sekem mu usekl hlavu. Ale orkovo tělo na něj spadlo a úplně ho zalehlo. Asi dvě minuty tam ležel, než bitva přešla. Potom mu konečně jeden elf pomohl.

    „Kurňa ty máš, ale štěstí ze ti ten ork nerozbil hlavu.“ A hodil na něj pohled.

    „Jo to teda jo…“ Ale to už nestihl doříct. Jedna zapálená koule letěla přímo na ně, oba stihli uhnout, ale neznámého elfa to zapálilo. Eron k němu přiběhl a uhasil ho.

    „Tak a teď jsme si kvik.“ Řekl Eron a šel k hradbám.

    U hradeb byly spálené nebo ještě hořící domy a kouř z nich stoupající černil oblohu. Doběhl před bránu do, které bušilo beranidlo.

    „Dlouho nevydrží!“ Zařval jeden z hradeb.

    Pak Eron vyběhl na hradbi uviděl stovky orků. A co hůř brána byla na pokraji zkázy. Z hradeb létal jeden šíp za druhým. Podíval se dolů a uviděl pět formaci mířící k bráně.

Sešel zase dolu k generálovi jedné z formaci.

    „Mate tu nějakého druida?“ tázal se.

    „V chrámu! Jsou.“A podíval se na bránu, která se pod náporem orkského beranidla rozevřela.

    „Na to stejně není čas…“ A běžel proti orkům. Naběhli do nich a Eron do jednoho zapích meč. Ork zaskučel a padl. Ale orků byla ohromná převaha.

    Chvíli po tom se úplně zatáhla obloha. A začalo hřmít. Blesky létaly do řad orků a činily tam ohromné stráty.

    Eron nepřestával sekat jednoho orka za druhým. Někdo ho, ale chytil za rameno a hodil o tři metry dozadu. Když se vzpamatoval stál nad ním menší ork s kladivem. „Prásk.“ Uhodil ním do země, až popraskala.

    „Ogu? A já myslel, že tě zabili enti. ŠKODA!“ Řekl někdo stojící za mnou.

    „Áž to skoncůju s tády tím ták sí tě podám Mádusi.“ Řekl ork a pokusil se zasáhnou Erona, ale ten uhl.

    Rychle se doplazil k meči, který ležel o kousek dál a vstal.Ta postava byl to troll, a navíc ork hmě nepronásledoval, byl připoután kořeny, které ho obmotávaly k zemi. Troll na něho kouzlil. Trollové nikdy nekouzli, bývají to bojovníci, vůbec magii neuznávali.

    Ork rychle něco začal odříkávat, a až dořekl poslední formuli, všechny kořeny shořely. „Už ási víš proč mí říkají shaman Og. Haha.“ A rozběhl se proti trollovi, tomu jakoby z ruky vyletěla nějaká vlna, která odhodila orka.

    Eron radši běžel jinam, protože ani on neznával magii. Bouřka nepřestávala, ale naopak sílila. „Sakra v tom maj prsty určitě druidi.“ U brány boj začali vyhrávat orci a tak se radši stáhl za nově vybudovanou barikádu. Za ní stáli parta elfu s lukama.

    „Proč nejste na hradbách?“ Zeptal se Eron.

    „Orci se tam dostali po žebřících. Takže teď to tam je masakr.“ Řekl uřícený elf.

    „Na hradbách?“

    „Vdyť to řikám! Jsou na hradbách!“ Zopakoval elf Eronovi, který pak hned běžel na hradby. Jakmile tam vyšel, rozběhl se proti němu jeden ork. Do toho však v zápětí vletělo pět šípu. Ork se trochu zapotácel a přepadl přes cimbuří. Eron uviděl jiného skočil po něm. Ork však uhl a Eron měl co dělat, aby nespadnul. Ork do něho chtěl zabodnout meč, ale nestrefil se. Eron by spadl kdyby se toho meče nechytl, ork ho pak rychlým trhnutím poslal na zem. Jeho meč, ale přeletěl přes cimbuří. Ork ho chytil pod krkem a dal špičku meče k jeho hrdlu. V tu chvíli, ale orkovi krkem proletěl šíp a na Erona vytryskl proud krve. Ork ho, ale pořád držel, troch popošel do zadu a spadl. Kdyby Erona nedržel byl by mrtev protože by dopadl na zem a ne na něho.Rychle oddělal orkovu ruku, protože už mu docházel vzduch. Vstal a uviděl toho orka s kladivem mrtvého na zemi. Vzal kladivo a šel k bráně. Ale po pár krocích se otočil. Brána byla dobyta. Běžel na náměstí.

    Vyšplhal na barikádu. Naměstí bylo plné obyčejných občanů, kteří mu bránily v průchodu přes náměstí.

    „Sakra puste mě!“ Byl zase naštvanej.

    „Vdyť to je ten blb z náměstí.“ Řekl jeden elf.

    Eron šel zaním a jednu mu vrazil, pak vytáhl meč a zase se před ním objevila ulička. Šel do kasáren si vzít pořádnou zbraň. Nad náměstím přeletěla ohnivá koule, ta se rozprskla o přední stěnu kasáren. A pak letěl balvan. Ten se rotříštil o hořící kasárny a kus zasáhl Erona do hlavy.Byl v bezvědomí.

Kapitola 5 – Radnice

    „No vzbuď se!“ Slyšel ze snu, ale ak stejně otevřel oči. Nad ním stál ten druidský troll.

    „Co, co se stalo?“ Tázal se Eron.

    „Neboj se, už je po boji,. Zasáhl tě kus šutru a tak ses prospal. Mimochodem máš jít za Tarenem.“ Řekl troll a odešel.

    „Taren?“ začal bloumat v paměti. „A Taren, už vím!“ A šel do radnice.

    Taren ho přijmul hned.

    „Á pan Eron jestli se nemýlím, viděl jsem váš výstup na náměstí.“ Namyšleně řekl Taren.

    „Promiňte, ale…

    „Ne to je v pořádku, když přesvědčíte stovku občanů tak určitě i pátr formací k boji proti orkům nebo se mýlím?“

    „Nemýlíte se, můj pane. A smím se zeptat, kdo je to Madus?“ Ptal se Eron.

    „Ale jistě. Je to troll, který tu žije, už velmi dlouho. Vykonal pro nás takový malý úkol a jelikož chtěl studovat druidismus, tak jsme mu to dovolily. Jinak by se, ale druidem stát nemohl. Ale k věci, naši špehové zjistili, že v jedné vesnici v horách postavili portál. Tím se asi jen tak vynořili z lesa, aniž bys me je slyšeli. Takže Ti dám do velení pět formací a ty tu vesnici zničíš.“ Taren, už chtěl odejít, ale Eron ho zastavil.

    „A kdy se vychází?“

    „Hned zítra ráno!“ A odešel.

    Jakmile Taren zavřel dveře šel za královnou. Před komnatou ho zastavil sluha.

    Teď pane nemá být rušena!“ Upozornil ho sluha.

    „Je to naléhavé!“ Řekl Taren a odstrčil sluhu

    Vešel dovnitř a šel rychlím krokem ke královně. „Má paní promiňte že vás ruším, ale je to naléhavé. Město se ještě dnes evakuuje kvůli armádě orků na severu. Jdou rychle k nám takže nemáme moc času.“

    „Ale armáda orků, vdyť ti nás musí dohonit!“ Zděsila se královna.

    „To jsem, už vyřešil pošleme proti nim malou armádu, aby je zdržela má paní…

Kapitola 6 – Útěk

    A opravdu jak Eron ráno došel na náměstí bylo tam nastoupeno pět formací a Madus, ale nebyl tam nikdo jiný.

     „Co ty tu děláš? Ptal se Eron.

     „Jdu dobrovolně s váma.

     „Jednotko tak jdeme!“ Řekl a formace se rozpohybovali. Když byly asi sedm kilometrů od města v lese, zaslechl válečný pokřik nějakého orka. „Co to?“ A začal se rozhlížet. Byly obklíčeni ze tří stran. „ Nemůže jich být hodně tak na ně!“ Všichni se rozběhli. Jak, ale běželi viděli, že orku je mnohem víc, než se předpokládalo. Z stromů na ně létali šípy a jeden ho zasáhl do ruky. Spousta se jich vrátila a pokračovali jen blázni, protože orku bylo tak pět set. Někdo ho chytil za ruku a on se otčil.

    „Pošli je zpět! Na ně nemáme šanci!“ Hučel do něho Madus.

    Eron se rozhlédl a podíval se na svoji ruku. „Zpěěět!“ Zařval a ti co ještě běželi k orkům se bez přemýšlení otočili. Všichni běželi poslední volnou stranou. Jak utíkali Orci jich spoustu sestřelili. Z pěti formací jich bylo třicet mužů a všichni běželi z orčího sevření. Ale do slepé uličky.

Kapitola 7 – Zrada

    „Stát, tady se jim postavíme!“Řekl Eron.

    „Postavíme? Je jich něco kolem pěti set a ty se jim chceš postavit? Seš blázen? Vdyť nám lhali!“ Řekl Madus.

    „Jo Madus má pravdu na vrchu vede cesta!“ Řekl jeden elf a ukázal na vrcholek hory kam vedla úzká ulička podél hory.

    „Deme, teď velím!“ Já řekl Madus a šel k té cestičce.

    „Mám to brát jako dezertaci?“ Zakřičel Eron.

    „Ber si to jak chceš…“ Odsekl Madus a šel.

    Když už byly na hoře podíval se na Erona. Orci k němu běželi a on jenom stál…

    „Hej Madusi tak pojď.“ Řekl jeden elf.

    A Madus šel. Došli na rozcestník.

    „Kam teď?“ Zeptal se jeden elf.

    „Vy běžte na pravo, k atlantisům.“ Řekl Madus a šel na levo.

    „A ty?“ Ještě na něho zakřičel elf.

    „Já chcu být sám…

    Elfové se usadili v jednom městě atlantisů, ale jelikož zůstali sami muži tak vznikli nesmrtelní ritíři s blond vlasy. Ale nešli s dobou jako Atlantis. Zůstali u starých dobrých mečů a luků.

    A ptáte se co se stalo s Madusem? Tak ten se vydal do údolí Pyramidsu…

    A Kamun mezi tím…

Kapitola 8 – Vzpoura

    Atalntis. Největší velemoc této doby. Nikdo ji nemohl porazit, ani horda krvelačných orků ze země Arkád. Atlantisové se skládali z mnoha ras. Mezi nimi byly trpaslíci, lidé, a spousta dalších… Atlantis byl silný, proto že vládl veškerou mocí, hlavně magií a technologií, kterou jim dodávali trpaslíci. Ale proč to vlastně řikám? Kdo ví proč vznikla velká válka? To právě říká můj příběh…

    Toto ráno nejvišího mága atlantisu vzbudil kurýr s důležitou zprávou. Nadčený z toho zrovna nebyl, ale dopis otevřel. Stálo tam:

                                 Arane dnes ráno přijď do nejvyší věže

                                 magického chrámu. Dozvěděli jsme se                                                

                               o zradě trpaslíků. Buď tam v deset hodin.

                                             A dávej na sebe pozor!

                                                          Urdes

    Cože? Říkal si v hlavě. Proč by nás chtěli trpaslíci zradit?

    Jelikož už ale bylo něco desáté rychle se oblékl, vzal hůl a kouzelnou knihu pro případ nouze a šel do chrámu.

    Po cestě ho, ale zastavily trpaslíci. „Pomůžete nám prosím s něčim?“

    „Ne teď nemam čas!“ Odpověděl a radši šel.

    „Tak stůj! Sakra! Teď půjdeš s náma a pomůžež nám je ti to jasný!“ Zahučel na něj trpaslík.

    Teď to bylo divné i procházejícím.

    „Bohužel teď nemám…“ Nestihl Aran dopovědět.

    Trpaslík vytáhl mušketu a vypálil. Mág však stihl vyvolat ochranné pole, které ho zachránilo před smrtí. Na další kouzla, ale nebyl čas. Trpaslík vytáhl obrovskou sekeru a rozběhl se na Arana.

    Této potyčky si všiml jeden z řádu amotepů a začal do trpaslíka střílet elektrické výboje. Trpaslík dostal tři rány a padl.

    „Usilují mi o život.“ Řekl si Aran a rozběhl se do chrámu. Běžel jako o život. „Na půdě chrámu se mu nemůže přeci nic stát.“ Opakoval si v duchu, ale mýlil se…

    Z chrámu létalo jedno kouzlo za druhým do davu protestujících trpaslíků. Jeden z trpaslíků si všiml a upozornil další.

    Aran hned vběhl do hospody co stála hned vedle něj. Parta trpaslíků se vydala za ním. Hosposa byla skoro prázdná, až na barmana a jednoho chlápka v rohu.

    „Nemůžete mě scohvat, víte jsem mág a venku je to trochu ostřejší!“ Zeptal se Aran, ale neměl.

    „Ty jsi jedna z těch mágovskejch potvor? Chcípni dlouhou smrtí! Zařval na něj barman a chytl ho pod krkem.

    Tajemný zákazní v rohu vstal a šel k barmanovi. „Pust ho!“

    „Tady mi nikdo nebude poroučet je ti to jasný! Tady jsem pán já! JÁ!“ Zahučel barman.

    „Špatná odpověď.“ Řekl zákazník a vytáhl meč a useknul barmanovi ruku, kterou držel Arana.

    „Za to tě zabiju! Pomóc!“ zakřičel, ale nepomohlo to. Zákazník mu prostě usekl hlavu.

    Do hospody přiběhlo pět trpaslíků a chodily další. Zákazník odhodil kápi a začal sekat jednoho po druhým. Byl to troll s dlouhým blonďatým copem.

    Aran se přidal a kolem trolla vytvořil ochraný štít proti střelám, jelikož dva trpaslíci měli muškety. Z venku se ozval řev dalších trpaslíků.

    „Musíme zdrhnout příteli!“ Řekl troll a šel po schodech na horu a Aran ho následoval. Vešli do pokoje.

    „Musíme vyskočit!“ Konstatoval troll a vybil sklo. „ty první mágu.“ Zasmál se a hodil Arana z okna. Aran měl štěstí, že vůbec dopadl na nohy. Z okna se ozval vystřel z muškety a vykřik trpaslíka, který po chvíli vyletěl z okna a rozplácl se o zem. Poté vyskočil troll. „Utíkej příteli, utíkej…“

    Asi deset trpaslíků dům oběhlo. „Hele! To jsou oni!“ A ukázalna ně. Trpaslíci se na ně rozběhli s obrovskýma sekerama. Troll zase tasil meč. Do prvního a odletěl někam pryč, po druhém sekl, ale ten se skrčil a místo něho to schytal ten za ním. Mezi tím si Aran připravil kouzlo. Natáhl ruku a z ní mu vyletěl proud plamena, který ožehl zbývající trpaslíky. Fungovalo to báječně. Trpaslíkům chytli vousy, které se jim nepodařilo uhasit.

    „Rychle musíme jít!“ Řekl troll.

    „Proč mi vlastně pomáháte? Co?“ Udýchaně řekl Aran.

    „Předpověd velkého proroka Atlantisu.“ Řekl troll.

    „Jak o tom výš?“ Zarazil se Aran.

    „Já jsem zachránce…“ Řekl troll a šel obhlídnout situaci.

    Aran ho následoval, i když z toho co mu teď troll řekl mu nic nevěřil… Došli na náměstí, šli tak, aby je nikdo neviděl. Z chrámu létali blesky z pušek amotepů. Naopak z řad trpaslíků létali mohutné střeli ze stejně mohutných mortarů. A na obloze poletovali mechanické vážky, které se zaměřovali na mortary.

    „Z takové blízky bych nás do chrámu mohl teleportnout.“ Vzpomněl si.

    „Výborně, hned začni!“ Odsekl trolla dál sledoval situaci.

    Aran hned začal s magickými formulemi potřebnými k přenosu. Z rukou mu šlehali záblesky zelených výbojů. Pod nohama se mu objevili podivné znaky, kterým rozuměli jen mágové z rady. Kolem něho a trolla se objevila tmavě zelená zář jen chvíli před tím, než je to přesunulo do hlavní místnosti chrámu.

Kapitola 9 – Rada

    V chrámu bylo spoustu vojáků, většina jich stála u generála, který jim zadával rozkazy. Uprostřed místnosti stálo  pět mágů, kteří drželi nad budovou magický štít. Jelikož to, lae bylo namhavé museli se střídat po určitém čase. Vyčerpaní mágové šli doplnit své síli do podzemní manové studny.

    Až teď byl Aran s trollem kompletně přesunuti do hlavní místnosti. Teleportace sice Arana vyčerpal, ale teď bylo důležitější jít za radou mágů.

    „Kam deš?“ Zeptal se troll.

    „Musím jít za radou, kvůli ní jsem vlastně tady.“ Odpověděl a běžel rychle na horu. Když vyšel, až ke dveřím do místnosti rady, vstoupil. V místnosti byla zrovna hádka o tom jak zastavit vzbouřence. „Tak jsem tady.“ Řekl Aaran.

    „Konečně jsi došel Arane.“ Řekl Urdes.

    „Co, co se to vlastně děje? První mě chtějí zabít nějací trpaslíci, pak hostinskej U zlatýho jednorožce a ktomu mě zachrání nějaký troll, který o sobě tvrdí, že je v proroctví velkého mága Atlantisu…Tak co?“

    „Troll? Jaký troll? Jak se jmenuje?“ Naléhal Urdes.

    „Nevim, to ani neřekl.“ A dál bádal v paměti.

    „Mám nápad! Opravíme Tezlovu pěst!“ Vykřikl jeden starší mág.

    A zase začala debata. Urdes šel k Aranovi. „Ukaž mi toho trolla.“

    „Dobrá je ale dole.“Odpověděl Aran a šli.

    Troll byl dole a vybavoval se s jednim generálem o taktice útoku na vzbouřence.

    „Hej, jak se vlastně jmenuješ?“ Zakřičel na něj Aran.

    „Proč to chceš vědět?“ Odsekl troll.

    Urdesovi sezelenala ruka ze, které vyšlehl proud magické energie. Ten jako by se obmotal kolem trollova krku a začal ho dusit. „Jak se jmenuješ trolle? A říkej pravdu jinak budeš považován za vzbouřence! Ty jsi nebyl v předpovědi velkého proroka atlantisu.“

    „Ne…pust mě, prosím.“ Z posledního řekl troll.

    Urdes ho znechuceně pustil a začal znovu. „Tak co, jak se jmenujes…?

    „Jmenuji se Kamun Silný a nejsem v předpovědi velkého proroka Atlantisu…“ Ani to nestihl doříct a Urdes zase začal.

    „A kde ses tu vzal? Co?“ Naléhal Urdes.

    Přicestoval jsem z elfí země a lhal jsem, protože jsem věděl, že jinak se mnou nepude, chtěl jsem ho prostě zachránit…“ Zase ho Urdes přerušil.

    „To ti mám jako věřit? Do vězení sním.“ A šel k Aranovi. Vojáci se mezi tím chopili Kamuna a odvedli ho do žaláře.

    „Arane musím ti vysvětlit jak se to vlastně stalo…“ A odešli.

Kapitola 10 – Tezlova pěst

    „Tak povídej!“ Zajímal se Aran.

    „Jednou jsem dostali zprávu od nositele proroctví a dozvěděli jsme se, že chysta vzpoura. Ale proč to ani nevíme…“ Přerušil ho voják.

    „Pane přišel kurýr,ale podlehl zraněním, mám vám jenom řict, že nositel proroctví je mrtví a pak mu, už nešlo rozumět.“ Pověděl voják.

    „Ukažte mi ho!“ Řekl Urdes a šel za vojákem, který je vedl.

    „To je on.“ A ukázal na mrtvého muže sedícího na zemi.

    Urdes ho začal prohledávat a našel dopis, který mu byl adresovaný. A stálo v něm:

Příteli musíte oživit Tezlovu Pěst! Chystá se

vzpoura, trpaslíci objevili něco strašného a

chystají se to použít proti nám, musíš nás

                         zachránit!

August

    „Urdesi před chrámem se objevili mechanické monstra!“ Zakřičel Aran.

    „Cože mechanické monstra?“ A šel se podívat z okna. Ocelově šedí golemové sekali jednoho gardystu po druhém… „Tak to je konec…“

    Aran běžel do hlavní místnosti, byl tam zmatek. Po zemi všude tekla krev. Střeli amotepů byly proti robotům vcelku neškodné, vždy se jenom trochu otřásli a šli dál, až tak po dvaceti ranách padli, proto se dostali, až ke dveřím.

    „Arane dobijí chrám! Musíme zmizet!“ Zařval Urdes a běžel rychle za ním.

    „Ne, nevíme jak oživit pěst do knihovny rychle!“ A běžel.

    „Ne Arane to nestihneš!“ Zakroutil hlavou a běžel únikovou cestou z města.

    Aran doběhl do knihovny. Knihy byly neustálími otřesy budovy vyházeny z polic. „Sakra jak to mám najít?“ Z poza jedné z polic vylezl malý děda a povídá: „Copak hledáš? Pomůžu ti když ty pomůžeš mě!“

    „Jak ti mám pomoct?“ Zeptal se nervozně Aran.

    „Pomůžeš mi odsud!“ Řekl děda.

    „No dobrá, ale hledám knihu nebo spíš plány Tezlovy pěsti!“ Naprosto vynervovaně řekl Aran.

    „Je taková zlatá!“ Vykřikl dědek.

    Kniha zářila jak zlatá cihla takže ji Aran hned našel a zařval na dědu: „Tak pojď!“ A šel přes hlavní sál, ale tam vzbouřenci vraždili poslední zbytky strážců. Jeden z ocelových golemů si jich všiml a rozběhl se na ně.

    „Pozor!“ Aran zakřičel na dědu, ale ten jen stál. Golem se, už napřahoval, když děda uskočil a golemův meč se zasekl do stěny.

    „Utíkej, já je zdržím!“ Obětoval se děda a Aran se rychle sebral. Někteří trpaslíci šli na horu a tak se radši vydal do vězení. Bylo tam ještě pár vojáků a Kamun zavřený v cele.

    „Puste ho!“ Zakřičel na ně Aran. Strážný rychle vyskočil a se stejnou rychlostí otevřel i celu.

    „Proč jsi tu?“ Tázal se Kamune.

    „Protože ti věřím, teda aspoň jedinému z živých, tady.“ A šli na horu. Po cestě si Kamun vzal palcát od jednoho mrtvého trpaslíka.

Kapitola 11 – Věž

    Došli zase k místnosti magické rady, dohadovalo se tam pár trpaslíků.

    „Tam jít nemůžeme, jsou tam i golemové! Vezmeme to oknem!“ Řekl Kamun a šel k oknu. PRÁSK, rozbil okno a vyskočil na římsu.

    „Cože ty si se zbláznil, jenom nás zabiješ!“ Zděsil se Aran.

    „Pojď dělej, ti trpaslíci nás slyšeli!“ Pošeptal Kamun. A opravdu z dveří se vyřítilo pět trpaslíků s různými zbraněmi. Aran, potom co kolem něho proletělo pár kulek, vyskočil na římsu s rychlostí postřelenýho elfa. Kamun chytl Arana za límec a hodil ho za sebe. „Bež dál po římse.“ A uchopil svůj palcát a jakmile vykoukla trpaslíkova hlava udeřil. Hlava se rozprskla jak vybuchující dynamit. Kamun tím byl naprosto překvapen, takže málem spadl. Aran zatím došel na konec římsy.

    „Kurna!“ Aran se celý klepal protože se bál výšek a měl velké závratě.

    „Dál to nejde?“ Promluvil ze zadu Kamun.

    Aran se jen potácel ze strany na stranu a měl problémy se udržet na nohách.

    „Sakra tak to je budu muset asi zmasakrovat…!“ Ušklíbl se Kamun, který si ani nevšiml, že Aran ho nevnímá.

    Kamun doběhl k prvnímu trpaslíkovy s mušketou, musel být asi úplně blbý líst s mušketou do předu. Kamun mu ji jednoduše vytrhl z rukou a vyrazil mu všechny zuby. Trpaslík se chytil za pusu a Kamun ho praštil z boku, takže spadl. Z poza rohu na něho bafl další, tentokrát s dvěma sekerama. PRÁSK,PRÁSK, a obě byly zaseknuté ve zdi. Kamun ho chytil za vousy a práskl s ním o zeď, trpaslík byl na místě mrtví. Vůbec si nevšímal, že ve vzduchu byl boj v tom pravém, proto ho vyděsilo, že se před ním objevil proud blesku z amotepovi pušky, ktrerý letěl na vážce. Vyděsilo ho to tak, že opustil palcát dolů z chrámu, proto vzal sekery zabodnuté do zdi a jak vážka letěla blízko jednu hodil címš odstranil pilota a pak na ni skočil. Chvíli mu trvalo než pochopil ovládání, přičemž málem narazil do dalších dvou vážek.

    Potom zamířil k Aranovi, ale proud vzduchu byl tak silný, že Arana odfoukl dolů. „A sakra…!“ Kamun to nasměroval kolmo dolů. Už se blížil k zemi, ale nakonec ho chytil. Vážka, ale nevydržela takový tlak, takže rychle klesali. Naštěstí letěli směrem k knihovně. Odtamtud se ozývali poslední výstřeli. Kamun se snažil zvednout, ale marně…

    Jak klesali tak strefili dva golemi útočící na poslední zbytky amotepů. Zastavili se tak deset metrů před knihovnou, Kamun popadl Arana a nesl ho knihovny, kde byl poslední odboj Atlantisu.

Kapitola 12 – Kanalizace

    „Arane vzbuď se!“ Rušili Arana slova ze spánku. „Tak Arane, zbuď se!“ Až teď si uvědomil, že jeto Urdes a hned se probudil. Byl v knihovně a kolem byla spousta raněných. Každou chvíli se knihovna otřásala pod výbušnými střelami golemů.

    „Co se vlastně stalo?“ Ptal se Aran a chytil se za bolavou hlavu.

    „Prý jsi omdlel…a Kamun tě musel zachraňovat.“ Urdes se pousmál a pokračoval: „Snažíme se najít v knihách kudy vede kanalizace, abychom se odtud dostali…“ Nestihl to ani doříct a Aran ho přerušil.

    „Mám ty plány!“ Vzpoměl si Aran.

    „Od kanalizace?“ Překvapeně vyhrkl Urdes.

    „Ne od Tezlovy pěsti!“ A vytáhl malou zlatou knihu.

    „Bože, díky…!“ Urdes mohl na knize nechat oči. „Pujč mi ji prostuduji ji.“

    „Na, tady!“ Aran mu ji předal a šel za Kamunem. „Ty jsi mě prej zachránil…?“

    „Jo a taky málem zabil.“ Řekl Kamun a trochu se pousmál.

    „Počkej jak zabil?“ Vytřeštil Aran oči.

    „Málem jsi mi spadl na zem!“ Kamun se radši otočil, aby se mu nemusel dívat do očí.

    „Spadl? Počkej, jako z té římsy?“ Všechno se mu začalo vybavovat.

    „No ty si z ní vlastně spadl, ale já tě pak chytil na vážce…!“ Kamun se cítil se provinile.

    Ale od jednoho z mágů se ozvalo: „Mám to!“ A Urdes se za ním hned vydal. Po chvíli se ozval nadčený křik Urdese: „Dělejte, kopejte! Tady přesně tady!“ A Aran se tam hned vydal. Dva amotepové vší silou pálili blesky do podlahy, měli už asi půl metru hlubokou díru. Kamun přiběhl také.

    Po třech minutách to měli. „Hoši vy pudete jako poslední a rozstřilíte strop, aby si mysleli že jsme mrtví!“ Pověřil Urdes amotepy. Všichni tam naskákali a amotepové mohli začít. Podstříleli všechny sloupy a celá budova se začala rozpadat a hroutit. V kanále byla ohromná tma a tak Urdes pronesl pár zaříkadel a nad rukou se objevil malý plamýnek.

    Aran uslyšel něčí kroky nebo to bylo plazení? „Co toje?“

    „Co?“ Zeptal se Kamun a začal se rozhlížet do ostatních tunelů. Z jednoho na něho skočilo jako by klubíčko slizu(pozn. Toto je Acid Ooze). Neváhal a sekl po tom. Sliz se jen rozpůlil a zase se slepil. Aran se podíval co se děje. „A sakra!“ hned po tom vystřelil ohnivou kouli, ale sliz se potopil do vody, takže se mu nic nestalo.

    „Utíkejte!“ Zařval Kamun, když uviděl asi dalších deset jak se na ně řítí ze všech tunelů.

Kapitola 13 – Boj o přežití

    Vsichni se rozutekli slizáci byly snad všude…Amotepové do nich stříleli blesky což asi jako jediné zabíralo. Aran běžel s Kamunen a jednim amtepem.

    „Kurna,co to bylo?“ Řekl udýchaně Kamun.

    „Tak to nevim…Ale platí na to blesky.“ Stejně udýchaně řekl Kamun.

    „Doprčic, už se k nám doplazily!“ Vyhrkl amotep a pětkrát do nich vystřelil.

    „Pojď, tebe nemůžeme stratit!“ Zařval na amotepa Aran. Amotep si dal říct a běžel za nimi. Jak běželi, ze všech tunelů, vyskakovali slizáci. Kamunovi se konečně jednoho podařilo strefit. Rozletěl se po celém tunelu.

    „Mám nápad! Chrání se vodou tak co ji odsát?“ Vyhrkl za běhu Kamun, teď celý od slizu.

    „Dobrej nápad, ale to chce klid! Musíme se zastavit takže mě chraňte!“ Konstatoval Aran a zastavil se, aby začal s magickými formulemi. U nohou jako by se mu rozsvítilo zelené světlo a voda, jako by ji do sebe všechnu vsakoval. Z původního půl metru tady teď bylo pět centimetrů a Kamun je konečně mohl normálně zabít. Mlásk, a jeden se zase rozprskl. Amotep do nich střílel jak o život a Aran se přidal se svými ohnivými koulemi. Sliz začal hořet a bublat, jeho barva ze zelené se změnila na černou a silně zapáchala. Bohužel místo toho jich právě přibívalo.

    „Musíme zdrhnout!“ Kamun by slizáky, který teď viděl, ani nedokázal spočítat.

    „Jo to teda jo! Ale kudma?“ Řekl Aran, když viděl, že všechny cesty jsou zateraseny.

    V tom něco bouchlo. Kusy slizu létali všude kolem a ve předu létali blesky z amotepových pušek do těch co přežili. Když Aran otevřel oči uviděl Urdese.

    „Kam jste se nám stratili?“ S úšklebkem řekl Urdes.

    „Jak jste nás našli?“ Zeptal se Kamun.

    „Prostě stačilo jít za hlukem…“ Usmál se. „Tak pojďte, už jsme našli výcho!“ Řekl Urdes a vyšli.

    Po cestě potkali, už jen pár slizáků. Vyšli pod hradbami, i odtud byl vidět kouř stoupající z města.

Kapitola 14 – Rozdělení

    Utíkali od hradeb jak jen mohli, aby je neviděla hlídka. Jejich plán byl schovat se v lese, než přejde noc pak vzhůru za Tezlovou pěstí. Utíkali půl hodiny pořád do středu lesa.

    „Už,nemůžu!“ Rozdýchával to Aran.

    „Myslim, že jsme už dost daleko!“ Přidal Urdes.

    Kamun s tím z prvu nesouhlasil, ale nakonec rozhodl, že už aspoň nemusí utíkat. Kamun měl pořád pocit, že je někdo sleduje. Něco se mihlo za keřem. „Utíkejte!“ Zařval. Z keře jako první vyletěla magická střela a pak se přidali střeli z mušket. Běželi, ale už nemohli. Před nimi se kovový golem a začal šermovat s obrovským mečem, který měl místo druhé ruky. Všichni zatočili, ale Kamun jak se díval do zadu, vrazil do golema. Pak jen ucítil jak mu do zad vletěla magická střela, která ho úplně znhybnila. Bolest byla ohromná, proto po chvíli upadl do bezvědomí.

    Probudil se, až v nějaké kleci. „Sakra, kde to jsem?“ Ale neměl radši nic říkat.

    „Buď zticha! Ty špíno! Víš co si myslím? Žes to byl ty co udělal ten masakr u Zlatýho jednorožce.“ Řekl trpaslík co před tím seděl u ohně.

    „Jo tak to máš recht…! Ale nevím, proč tady pečete prase na rožni, když tento les je plnej hladovejch medvědů?“ Usmál se Kamun.

    „Moc nerozumuj! Je ti to jasný, slovo a si tuhej!“ A trpaslík si šel zase sednout.

    Kamun je chvíli sledoval a pak uviděl v křoví nějakého medvěda. „Konečně!“ Toto byla jeho záchrana.

    „Tak tys nerozuměl?“ Nakrkl se trpaslík.

    „A sakra…!“ Kamun, už přesně věděl co příjde. Trpaslík vytáhl meč a chtěl jej vrazit do Kamuna, ale přerušil ho ohlušující řev jednoho z traslíků. A tak se radši otočil. Uviděl Jak obrovský medvěd trhá jeho kamaráda na kusy. Rychle běžel k ohništi, kde měl mušketu. Medvěd ho, ale uviděl. Chudák, ale měl rychlou smrt. Medvěd jeho tělo odhodil, až ke kleci. Kamun mu nachmatal u pasu jeho meč a vypáčil zámek. Teď šel, ale medvěd po něm. Přeběhl k rožni a uchopil ho. Chvíli ním mával medvědovi před čumákem a pak mu ho hodil před nohy. Medvěda teď zajímalo jenom jeho prase. A Kamun si vzal svůj palcát a trpaslíkovi vzal dopis s rozkazi, a pak šel hledat vhodné místo pro přespání.

    Byla už tma a on, už našel místo pro přespání. Malou jeskyň, bydlelo v ní pár gnollů, ale neměli se mu bránit. Usnul rychle… Ráno si přečetl dopis, ale stejně ho nechápal. Bylo tam jenom, že mají zaútočit na nějaké město, ale název mu nic neříkal. Vydal po cestě kudy měli namířeno s Aranem.

Kapitola 15 – Město elfů

    „Tady to znám!“ Uvědomil si Kamun. Byly tady s Madusem a zachránili tento kraj před skřety, tím že zničili „Elfův Meč“. Město, ale bylo polorozbořené. Vymlácená brána, bylo vidět, že se začíná vzpamatovávat. To ho, ale vyděsilo protože Madus v něm zůstal, aby se učil druidismu. Ihned tedy běžel dovnitř.

    U brány ho zastavil voják. „Kampak?“

    „Jdu z bitvy v Atlantisu…!“ Ani to nestačil doříct.

    „Vdyť ti už tu jsou!“ Otočil se na druhého strážného a dal mu pokyn, aby pro ně zašel. Chvíli čekal, ale pak přišel Aran.

    „Ty jsi přežil, díky bohu…!“ Řekl Aran.

    „Co se tu stalo?“ Ptal se Kamun.

    „Ale před pár dny město vybili orci…“ Odpověděl Aran.

    „To snad ne…Nevíte co se stalo s Madusem?“ Ptal se vojáka.

    „To je ten troll jak se učil druidem? Tak ten se stratil, ale nejspíš umřel…“ Zachmuřel se voják.

    Kamun zdrcen odešel do krčmy, kde spal i minule.

    Noc ubíhala a Kamun pořád nemohl usnout. Pořád se mu opakoval sen…

    Stál v lese a kolem něj stálo pár ustrašených vojáků. Podíval se za sebe a tam…tam stál Madus. Šel k němu, ale on ho neviděl a ani neslyšel. Otočil se zase zpět a uviděl spoustu orků. Vojáci se proti nim nebojácně rozběhli, ale šípy orků v jejich řadách způsobovali velké škody. Jeden šip teď letěl na něj a on se skrčil. Šíp nim prostě proletěl jako by tam vůbec nebyl. Všichni živí vojáci se, už začali stahovat, ale tam byla slepá roklinka. Orci za nimi neběželi, ale jen šli.

    Doběhl do roklinky, kde se vojáci dohadovali, ale nestihl celý rozhovor mezi Madusem a asi jejich kapitánem.

    „Mám to brát jako dezertaci?“ Zakřičel asi jejich kapitán.

    „Ber si to jak chceš…“ Odsekl Madus a šel.

    Madus šel malou cestičkou nahoru a kapitán zaslepen svým velením jen stál, než k němu doběhli orci…

    V tu chvíli se Kamun probudil… Bylo už ráno a někdo klepal na dveře. Otevřel a v nich stál Aran. „Co chceš?“

    „Máme plán jak sem dostat tezlovu pěst.“ Řekl Aran.

    „Hmmm, tak povídej.“ Řekl Kamun a šel si sednout.

    „Podle schované mapy v té knize jsme zjistili, kde pěst leží. Ale problém je v tom, že leží na ostrově shyftů. Takže zítra vyplouváme!“ Vypověděl Aran.

    „Problém je spíš v tom, že trpaslíci, už sem míří.“ Řekl Kamun.

    „Jak to víš?“ Zeptal se Aran.

    Kamun mu jen podal dopis. Aran se hned zvedl a šel ven. Kamun pak jen slyšel jak Aran řve: „Musíme vyjet už dnes!“

Kapitola 18 – Ostrov stínů

    „Musíme jet!“ Zařval jeden elf při odjezdu lodi.

    „Ty ale musíš jet!“ Hučel Aran do Kamuna.

    „Ne, budu to tady chránit a nikdo semnou nehne!“ Přehlučel ho Kamun.

    Aran, už radši nic neříkal a šel na palubu. Pluli jen Urdes, on, dva amotepové a deset elfů.

    Cesta byla krátká, už po hodině uviděli ostrov. Vrcholky skal byly zahaleny v mlze. Nížiny byly zase porostlé hustou džunglí. Po další půl hodině byly, už skoro u břehů. Už z lodi byla vidět jedna vesnice bůh ví jakých tvorů, ze které se kouřilo. Loď ale nemohla úplně ke břehu a tak zakotvili. Pak jeli jen člunem.

    Aran rozevřel mapu. „Pěst je na nějakém tom vrcholku hory!“

    „No jo, ale na jakém?“ Zeptal se Urdes.

    Aran se začal rozhlížet a pak ukázal na ten největší. „Tam je!“

    „Jak to víš?“ Zeptal se Urdes.

    „Mapa!“ Řekl Aran a usmál se na Urdesa.

    Vydali se cestou přímo k hoře… „Stát!“ Zastavil je Urdes.

    „Co je?“ Zeptal se amotep.

    „Jsou tu magické pastě! Takže opatrně pojďte za mnou!“ Řekl Urdes a vytasil hůl, ze které po pár slovech vyšlehla ozařující zář. Ta odhalila jak na zemi tak i visící ve vzduchu magické pastě. Byly to takové klikyháky do, kterých, když člověk vstoupí tak začne hořet nekonečným plamenem. Postupovali velmi pomalu jelikož pastě byly všude. Když byly tak uprostřed, začal se ozývat zvuk velmi svižných kroků. Urdes se podíval směrem odkud se to ozývalo a vyskočilo na něho modré stvoření lidské postavy. Urdes naštěstí nespadl na žádnou past, ale stvoření takové štestí nemělo. Jakmile dopadlo na obrazec namalovaný na zemi, který byl vidět jen díky Urdesovu kouzlu, plamen se zažehl a celé stvoření během pár sekund shořelo.

    „Vdyť  to jsou shyftové!“ Dostal ze sebe Aran udiven onym stvořením.

    „A co?“ Zeptal se jeden z amotepů.

    „Co? To jsou šílení vrahové, kteří ti uříznou hlavu!“ Řekl Aran.

    „No, ale já se jich nebojím! Já bych se do nich klidně pustil!“ Řekl povýšeně amotep.

    „Víš mi budeme rádi, když přežijeme natož abychom ještě vyvolávali válku!“ Naštval se Aran.

    Amotep jen polkl a šel si po svých. PRÁSK! Šlápl na past, která ho vymrštila tři metry do vzduchu a pak hořící a asi mrtvý přistál na palmě.

    Urdes zase zažehl hůlku a šli směrem k hoře. Jak prošli minovým polem byly, už u jeskyně, která asi vedla na horu a tak vešli dovnitř. Stěny byly počmárané kresbami a nějakým divným písmem, který asi nikdo jiný kromě shyfů nedokázal rozluštit. Hned po pěti minutách došli do místnosti plné shyfů. Amotep hned začal střílet blesky a Aran vytáhl hůl a začal. První koule z diamantu na špičce hole zčervenala, pak sežloutla a pak začala hořet. Nakonec zní vyšlehl ohnivý proud táhnoucí se od jednoho konce jeskyně k druhému, která spálila všechny shyfy, až na jednoho. Šamana. Ten stihl vyvolat nějaké ochraňující kouzlo a pokračoval. Na zemi se objevila podobná kresba jakých byla na zdech spousta a pak z ní vylezl tvor, který nebyl podobný ničemu co, kdy Aran viděl. Vypadalo to trochu jako shyf, ale bylo to celé okované do zlatého brnění a mělo to určitě víc než dvě ruky(pozn. Toto je Shyft Fiend). Elfové se do něj pustili, ale nemohlo se mu rovnat ani devět elfů.

    Arana napadlo na vyvolaného jen vyvolaného! A tak začal taky čarovat. Zezelenali mu ruce a po chvíli mu z nich vyletěla zelená koule. Ta k sobě přitahovala všechny kameny v okolí a lepila je na sebe. Brzy vznikl kamenný obr, proti kterému vyvolané stvoření nemělo nejmenší šanci(pozn. Toto je Rock Minion). Pro kamenného obra tedy nebylo těžké zabít ani šamana, který sice díky kouzlu chvíli odolával, ale jen chvíli.

    Jediná cesta vedla po schodech nahoru. Schody byly velmi vysoké, proto až vyšli na horu byly velmi vyčerpaní. Došli do takové velké síně, kde meditovalo několik shyfů. Uprostřed místnosti byl stalagmit na, kterém zlatá hůl…Tezlova hůl! Jeden z meditujících shyfů si jich všiml a upozornil ostatní.

    Elfové se do nich hned pustili, ale shyftové na některé z nich použili své síly, takže se nemohli hýbat a jejich těla dělala to co nechtěli. Obrátili se Aranovi a Urdesovi, kteří si právě připravovali kouzla. Aran z ruky vypustil silný proud čisté magie a zasáhl smrtící ránou jednoho ze shyftů a tím osvobodil jednoho elfa. Urdes z levé ruky vypustil zář, která se rozlila po cele jeskyni a zničila účinky všech shyftských zaklínadel. Nyní, už shyftové neměli šanci. Urdes vzal Tezlovu hůl ,která ho naplnila magickou energií. „Bože, je to opravdu mocný artefakt! Myslím ,že z něho vzívali sílu!“ Řekl Urdes a pokračovali.

    Schody pokračovali stejně strmě jako předtím, ale teď už nebili tak dlouhé jako předtím. Na konci byla obrovská železná brána na, které byl jakýsi spouštěcí mechanismus. Urdes vzal Tezlovu hůl a strčil ji do mechanismu, který okamžitě začal pracovat. Ozvalo se klapání zámků a brána se pomalu začala otevírat. Po půl minutě, už byla zcela otevřená všichni zlatý povrch Tezlovy pěsti a všichni vešli do místnosti. Urdes ještě vyňal hůl z otevíracího mechanismu a šel za ostatními.

    „Jak se, ale spouští?“ Zeptal se Aran.

    „Já si myslím, že stejně jako ten otevírací mechanismus!“ Uchváceně řekl Urdes. V místnosti bylo ještě spousta dalších přístrojů, které sloužili bůhví k čemu.

    „Tak se do toho pustíme!“ Dostal konečně ze sebe Urdes…

Kapitola 19 – Bitva o město

    „Pane jsou tady!“ Zařval jeden elf na hradbách na Kamuna.

    „Připravte se! Jsou tady!“ Zařval Kamun na ostatní. Na povel se připravili elfové na hradbách. Trpaslíci a golemové se přibližovali ohromnou rychlostí k polozbořeným hradbám. „Ještě ne! Ještě ne!…Teď! Zařval Kamun a z hradeb vyletěla salva šípů, která téměř pokosila první tři řady. Všechno probíhalo rychle, trpaslíci se hrnuli k díře ve zdi. „Teď!“ Vyletěla další salva. Salva teď byla daleko ničivější, než předtím, ale golemů bylo pořád mnohem víc. V tu chvíli začali střílet mortari. „PRÁSK!“ Vletěla jedna střela do hradby a elfové se rozletěli kolem. „PRÁSK!“ Jedna vletěla na kus hradby, kde stál Kamun, ten odletěl do davu trpaslíků. „Sakra!“ Vzal meč a začal kosit jednoho po druhém. Byl tam tak půl minuty, než na něho skočil nějakej trpaslík s kladívkem a oštěpem (pozn. Toto je Dwarven Forgermage). Práskl ho přes hlavu a Kamun jen slyšel jak jeden z nich říká: „Hele, takovej kousek bude šéfa zajímat…!“

    „Přidej! Ty nevidíš, že se z toho města kouří?“ Zahučel Aran na Urdesa.

    „Ale vdyť jo!“ A zatáhl za nějako páčku. S celou Tezlovou pěstí to trhlo. „Panstvo nachystejte se tak za pět minut tam budem!“ Zahučel nakonec Urdes, pak se ozýval jen dupot pobíhajících elfů…

    Ve městě, už skoro nikdo nezůstal, všichni se drželi na hradbách, ze kterých neustalé létali šípy.

    „Generále, co máme dělat?“ Ptal se jeden elf.

    „Nevím! Nevím! Braňte hradby!“ Už byl na pokraji zhroucení. Zabí se! Zabí sebe i ostatní! Slyšel nějaký hlas v hlavě. Byl úplně zničený, otočil a vytáhl meč.

    „Co to děláte?“ Zeptal se tentýž elf a v tom uviděl zlatou zář vznášející se kousek nad mořem. „Pane, vdyť to je Tezlova pěst!“

    Generál se otočil a byl stejně ohromen jako vyptávající elf. „Záchrana! Záchrana!“ Svitlo mu konečně v hlavě a temný hlas zmizel.

    Tezlova pěst vyjela na břeh a začala střílet blesky po všem co jí přišlo do cesty…Bitva pak nebyla moc dlouhá Tezlovi pěsti nemohli odolávat ani golemovél, kteří se rozlétli po jedné raně. Poté se dlouho, dlouho oslavovalo vítězství! VÍTĚZSTVÍ!

    Ale válka neskončila, ale naopak začala…

    A ptáte se co se stalo Kamunovi?

    „Pane, chytili jsme zajatce…mohl by být velmi užitečný tam v tom…jo, Pyramidsu!“

    „Ukažte ho!“

    Dotáhli ho, už při vědomí.

    „Tak co dáš se k nám, nebo zůstaneš tu chvíli, než tě popraví u nich?“ Zeptal se vzbouřenec.

    „Pro mě nemá smysl umřít, když můžu žít!“

    „Tak ho tam pošlete!“ Řekl generál a Kamuna zase někam odvláčeli…

Kapitola 20 - Pouštní město

    Bylo nesnesitelné vedro venku – na poušti muselo být nejmíň 50stupňů a v tanku rebelů bylo ještě o deset stupňů navíc. Kamun, už konečně neměl pouta a dostal zbraň. Ale nebyl jediný, kdo měl prohledávat temné krypty kvůli nějakým pokladům, které měli sloužit jako finance do války, bylo jich víc.

    „Hej Amire, podívej se jak to vypadá venku!“ Zařval jeden z rebelských důstojníků.

    Jakmile otevřel poklop vlétl do tanku těžký vzduch plný pouštního písku.

    „Pane město! Jsme tady!“ Radostí bez sebe zařval Amir a šel si pro zbraně. Khoura si zabalila turban a En-zar něco hledal v kapse.

    „Ty jsi tu poprvé co?“ Zeptala se Hanza.

    „Jo to jsem.“ Odsekl Kamun odhodlaný nemluvit s nimi.

    Tank se s velkým rachotem zastavil a důstojník začal vyjednávat o otevření dveří. „Když nás pustíte do města a ubytujete nás tak vás necháme být!“

    „Vy nám vyhrožujete? Mi jsme na hradbách a ta kovová krabice s tím podle mě nic neudělá! Hahaha…!“ Řekl vládce města a ozval se posměch ostatních.

    „Johny nabí to!“ Řekl důstojník a úsměv měšťanů opadl. Johny strčil do děla velkou nábojnici a zeptal se: „Co teď? Mám vystřelit?“

    „Ne, ještě jim dáme poslední šanci!“ Usmál se důstojník.

    „To je jen nějaký fór!“ Řekl vládce, ale s velkým náznakem strachu.

    „Tak to vypusť!“ Ozval se důstojník.

    Johny zatáhl za obrovskou páku a ozval se ohromný výbuch. Dveře od brány začaly hořet a zmatení obyvatelé začali pobíhat kolem.

    „Nechte toho! Už vám věřim! Můžete jít dovnitř!“ Poděšeně zakoktal vládce a si mumlal pro sebe: „Já jsem, ale blbec, dveře jsou v tahu…“

    Tank projel hořícími dveřmi a zastavil, až uprostřed města. Všichni vystoupili a důstojník se začal vyptávat na zdejší hrobky a krypty. Kamun ho nevnímal a ani ostatní, zadíval se na postavu vyptávající se nějakého chlápka na tržišti. Jako by ji už někdy viděl. Madus? Ale co by tady dělal? Postava odešla a Kamun ji chtěl následovat, ale vyrušil ho En-zar.

    „Tak jdeš? Už se tě ptám po třetí!“ Naštvaně odsekl En-zar.

    Kamun se otočil a zařval ne něho: „Buď zticha!“ Čímž způsobil, že se na ně dívalo celé náměstí. Otočil se zpět, ale postava tam, už nebyla. Mohl to být opravdu Madus? Nad tím přemýšlel celou noc…

Kapitola 21 – Tým atlantisu

    Hned ráno vyrazili k první kryptě. Byla necelých pět kilometrů od města, ale v takovým horku to bylo naprosto vyčerpávající. Krypta byla v údolí, kde bylo kromě i pár kostlivců. Zvláštní, ale bylo že dveře od krypty byly otevřené.

    „Někdo, už tu musel být!“ Zaklel Amir.

    „Kruci! To se sem táhneme jen tak pro nic za nic?“ Podrážděně vyjekl En-zar.

    Kamun radši nic neříkal a otčil.

    „Vy parchanti ta byla naše!“ Zařval černoch s perlou v ruce jako štít(pozn. Toto je Pearl).

    Amir tasil meč, ale Kamun ho zastavil. „Teď není ta pravá chvíle, vidíš, že jich je nejmíň dvacet.“ Otočil se k černochovi. „Bohužel tato krypta je naše!“

    „Právem atlantisu vám ji zabavuji odporní vzbouřenci!“ A flusl Kamunovi do obličeje. Ten jen otřel slinu a dělal jako by se šel domluvit s ostatními jak to bude dál. Ale v půli cesty se s prudkostí otočil a hodil svoji ťafku po černochovi. Ten se kryl svou perlou, která se rozletěla na kusy. V tu chvíli si, už En-zar připravoval kouzlo a Khoura hodila dýku asi po jejich mágovi. Černošský mág ze vzteku začaroval jakési kouzlo a obloha úplně zčernala. Chvíli se nic nedělo, ale pak z mraku začali létat blesky do všech stran. Blesky zasáhly už pět černochů a létali dál, proto se Kamun s ostatními vzbouřenci přesunuli dovnitř. Jeden blesk zasáhl strop od vchodu jeskyně a zavalil východ ven.

    „Nemáte někdo nějaký oheň?“ Zeptal se Amir.

    „Mám něco lepšího!“ Řekl Kamun a něco vytáhl z kapsy, chvíli to třel rukou a pak se mu v ruce objevil zářící kámen.

    „Jak se dostaneme ven?“ Vystrašeně se zeptala Hanza.

    „No, to nevím…“ Nestihl Kamun doříct, jelikož ho zaujal stín, který se mihl v jedné chodbě. Amir se tam raky podíval a pak se zase otočil na Kamuna. Teď stál onen stín za Kamunem.

    „Je za tebou!“ Vykřikl Amir a tasil oba meče.

    Kamun, ale nebyl dost rychlý a kostlivec mu bodl kopí do žeber. Amir Kamuna rychle obešel a usekl kostlivci obě ruce. Kostlivec se na něj zadíval, ale Amir mu usekl hlavu. Brnění i celý kostlivec se proměnili v roj zmateně poletujících kobylek, zůstalo po něm jen kopí.

    „Pojď Kamune musíme rychle najít východ!“ Zařval zděšeně Amir.

    „Ne, vstanu sám!“ Odmítl Kamun pomoc při vstávání. „Pochybuji, že tu bude jiný východ…“ 

Kapitola 23 – Záchrana akce

    „Jaké je heslo?“ Ozval se hlas z dveří.

    „Velký prorok.“ Odsekl černoch a dveře se otevřeli.

    „Á to jsi ty Dagone. Co neseš za zprávy?“ Vyptával se muž a zavřel dveře.

    „Nesu důležité zprávy Madovi.“ Odpověděl Dagon.

    „Tak jo, a pak se stav…jasny?“ Usmál se muž.

    „Jasny!“ Řekl Dagon a šel po schodech nahoru. Došel k černě ebenovým dveřím a dvakrát zaklepal.

    „Vstup.“ Odpověděla osoba uvnitř místnosti.

    Dagon otevřel dveře šel směrem k osobě. „Nesu zprávy pane!“ Řekl Dagon.

    „A jaké pak?“ Řekla osoba, která ještě pořád byla otočena k oknu.

    „Ehm…“ Osoba se otočila, byl to troll. „Takže, vzbouřenci nám chtěli vykrást kryptu, bohužel jeden z mágů zaterasil cestu do hrobky takže budeme potřebovat tvou pomoc Madusi. A ještě jedna zvláštnost! Jeden z nich byl troll!“ Řekl Dagon.

    Madus se na něj podíval a řekl: „Rychle vyrážíme!“

    Vyšli z odbojářské základny na ulici a rychle mířili k bráně.

    „Jak je to daleko?“ Ptal se Madus.

    „Nevím asi tak dva kilometry.“ Dostal ze sebe zadýchaný Dagon, který teď nesl i svůj palcát.

    Vyběhli z brány a zamířili na sever k obrovskému pohoří, kde ležela hrobka.

    Madus se zastavil. „Takhle to nepude!“ Řekl celý udýchaný. „Poprosím vítr, aby nám pomohl!“ Zamyslel se jak nejlíp to dovedl a v duchu zažádal ducha větru, aby pomohl.

    Dagon naprosto poplašený z toho co se děje. Vítr ho začal omývat a on se stával větrem. Za chvíli byl průhledný jako vzduch.

    Madus otřel oči, taky byl vítr. „Takhle se tam dostaneme rychleji!“ A vyrazil po oblacích. Prolétavali na vrcholky nízkých hor, až k hrobce.

    V táboře před kryptou byl klid. Všichni se bavili o tom jak se teší do války proti vzbouřenců…

    „Hoši, tak deme na to!“ Řekl Dagon ještě vítrem.

    Ostatní jen zmateně hleděli po okolí. „Dagone, kde jsi?“

    To, už ale Madus zrušil kouzlo. „Tak hoši, toho trolla chci živýho!“

    „Ale jak se tam dostanem?“Zmateně řekl jeden z Atlanťanů.

    „To nechte mě!“ Řekl Madus a šel k zavalenině a sedl si. Zase zavřel oči a promlouval s duchem země.

    Ostatní je uchváceně zírali. Po chvíli ze země vystoupali dvě ruce z písku, které postupně odházeli kameny z jeskyně.

    „Tak jdeme…“ Řekl madus a vyrazil do temna hrobky.

Kapitola 24 - Setkání

    „Rychle, do té mistnosti!“ Ukázal Amir.

    „Ne tam ne! Tam do té!“ Zařval krvácející Kamun. Ze všech stran je nyní obklopovali kostlivci. En-zar začaroval jedno ohnivé kouzlo, které osvítilo celo místnost a ještě spálilo pár kostlivců na prach.

    „Nepřestávej s těmi kouzli!“ Nutil ho Amir, který teď zápasil s dvěma kostlivci zároveň. Khoura zase okolo se házela dýky a Hanza se oháněla mečem po mumiích. Pomalu jich začalo ubývat.

    Po té co jich Amir pět zabil ozářili místnost i blesky z pušek amotepů. Do uličky vletěl černoch s palcátem a sejmul dva kostlivce zaráz. Amotepové ihned zamířili na ně.

    Amir chtěl zase zaútočit, ale Kamun ho zastavil a pošeptal mu do ucha: „Ještě ne!“

    Do místnosti vkročil troll. „Kamune?!“

    „Madusi? Já, já tě viděl v tom městě!“ Řekl Kamun.

    „Já tam taky byl…počkat, ty jsi vzbouřenec?“ Zarazil se Madus.

    „Chytli mě, při bitvě u toho města…no, toho elfskýho!“ Řekl Madus.

    „takže jsi na straně Atlantisu?“ Zeptal se Madus?“

    „Ano!“ Řekl Kamun.

    „Ty zrádče!“ Zařval Amir a chtěl ho probodnout, ale Kamun mu chytil meč a vytrhl mu ho z ruky. Rychle vstal a šel k Madusovi.

    „A proč jsi teda zabíjel Atlanťany?“ Zeptal se Madus a čekal na odpověď.

    „Myslíš, že bych jim to na bojišti vyvětlil?“ Vysvětloval Kamun, až nakonec Madus řekl: „A co tady s těma?“

    „Těm bych zaterasil cestu pryč a nechal je tu schnít!“ Odsekl Kamun.

    „Dobrá pojďte!“ Řekl Madus a všichni vyšli z místnosti. Madus zase poprosil Ducha země aby zničil tuto uličku. A pak vyšli z jeskyně ven.

    Byla, už noc a tak tam přespali…

Kapitola 25 – Odsouzenci

    „Rychle En-zare musíme jít!“ Zařval Amir.

    „Khoura, už taky nemůže!“ Zasténal En-zar.

    „Jestli si nepospíšíte, dopadneme jako Hanza!“ Řekl Amir a pokračoval.

    Posvítil kámenem, který sebral Kamunovi na konec uůličky, byla plná kostlivců, kteří se na ně vrhli. Amir vydal válečný pokřik a udělal útok ze skoku čímž zabil dva kostlivce. Khoura bojovala na blízko, protože, už neměla víc dýk a En-zar se oháněl Haným mečem. Padl poslední kostlivec v uličce, na jejím konci byly dveře.

    „Copak je za nimi?“ Zeptala se Khoura.

    „To nevím, ale je to jediná cesta!“ Poznamenal Amir a Otevřel dveře. Byůla tam velká místnost a uprostřed sarkofág. Amir k ně,mu zamířil a podíval na bahatě zdobené víko, které leželo na zemi a sarkofág byl prázdný. „Je prázdný!“

    „Cože?“ Podivil se En-zar.

    „Ten sarkofág je prázdný!“ A otočil se k En-zarovi. „Rychle! Skrč se!“ Zařval když uviděl jak ne něj ze zadu letí dračí mumie(pozn. Toto je Mummy Draconum). En- zar se otočil, ale skrčit se nestihl. Drak ho chytil a roztrhl na dvě poloviny, které pak odhodil. Khoura se schovala za sloup a Amir se proti té bestii rozběhl. Drak sebral ze země dva meče po předchozích dobrodruzích a vyrazil proti Amirovi. Drak po Amirovi sekl, ale ten se skrčil drak potom druhým mečem uhodil do země a Amir měl šanci zaútočit, kterou využil.Bodl draka do břicha ze, kterého začali vylétávat kobylky. Rychle vzpamatoval a udělal kotoul drakovi za záda. Ten se prudce otočil a máchl mečem, ten druhý někam zahodil. Amir ho bodl podruhé a potřetí. Drak odskočil na jeden ze sloupů a vrhl oheň po Amirovi. Amir uhl a běžel pro kopí válející se na zemi. Vzal ho, rychle se napřímil a hodil po drakovi, toho to přišpendlilo ke zdi a udělalo mu smrtící ránu.

    Khoura se pořád schovávala za sloupem a Amir šel za ni. „Tak pojď.“

    Khoura vstala a následovala Amira, který zamířil do dalších dveří. Pokračovali dlouhou uličkou, která byla prázdná, až k východu z jeskyně. „Jo povedlo se!“ Zaradoval se Amir.

    Khoura došla ke spícím Atlanťanům. „Zabijem je ve spánku!“

    „Ne. Je jich moc, radši půjdem do města!“

    Konec cesty se, už prakticky plazili…ale do města došli!

    „Pane, mají zde nějaký odboj!“ Řekl, už zotavený Amir.

    „Dobrá prohledáme celé město, a zabijem ty šmejdy!“ Řekl Generál a odešel z místnosti. Šel do síně, kde byly ostatní generálové. „Pánové prohledejte celé město! Atlanťané zde mají odboj!“

Kapitola 26 – Odlet

    „Vrrrrrrrrrrr“

    „Sakra co to tu vrčí?“ Vzbudil se Kamun a otočil se směrem odkud vycházel onen hluk. Byla tam atlanťanská vážka  a na ní nějaký černoch.

    „Rychle vzbuďte se!“ Zahulákal ne ně.

    Madus rychle vstal. „Co se děje?“

    „Ten Amira a Khoura se vrátili do města a vykecali¨, že ve městě je odboj. Oni na něho přišli a všechny zabili!“ Zkroušeně řekl černoch.

    „Musíme zmizet!“ Poznamenal Madus.

    „Bohužel všechny vážky jsou ve městě!“ Řekl černoch.

    „Tak můžež udělat to svý kouzlo ne?“ Řekl jeden Atlanťan.

    „ne prez zdi to nefunguje, budeme se tam muset proplížit…!“Řekl Madus.

    Došli, až k městu. Na hradbách stáli stráže vzbouřenců a kontrolovali jestli někde nejsou nějací Atlanťané.

    „Musíme to proběhnout, až k hradbám!“ Poznamenal Madus.

    „Cože, vdyť tady je padesáti metrová pláň a hradby jsou plné strážců! To nemůžem stihnout!“ Zhrozil se Kamun.

    „Vklidu, střelit tě snad nestřelí a do kanálů podle mě nepolezou…“ Řekl Madus.

    „Tak počkat, kde vlastně jsou ty vážky?“ Ptal se zmateně Kamun.

    „Jsou schované u jednoho známýho!“ Odpověděl člen odboje.

    „A kde to je? Někde na kraji města?“ Ptal se Kamun.

    „No, abych pravdu řekl tak bydli uprostřed města…“ Řekl člen odboje.

    „Na náměstí!“ Doplnil ho Madus.

    „Lepší místo pro odboj jste si vybrat nemohli!“ Zahulákal Kamun.

    „No budeme se muset rozdělit!“ Řekl Člen odboje.

    „Dobrý nápad Johny! Já půjdu s Kamunem a…vás pět!“ Rozdělil je Madus.

    „Dobře!“ Procedil Johny přes zuby jako by ho Madus naštval.

    „Ták moje skupina za mnou!“ Zařval Madus a vyrazili přes holou pláň k městu.

    „Hele! To jsou oni! Hned to zavolej generálovi!“ Zřval jeden strážný na hradbách. Ten druhý se prve podíval a pak rychle utíkal k generálovi.

    Kamun byl nerlichlejší, předběhl je všechny. Doběhl k hradbě a čekal na Maduse.

    „Rychle vybij tu mříž!“ Křičel Madus.

    Kamun vzal palcát, napřáhl se uhodil do mříže s takovou silou, že se rozletěla na několik kusů.

    Madus rychle doběhl a skočil do kanálu a Kamun ho následoval. Z ostatních přežili jen dva.

    „Tak rychle! Jdeme!“ Zavelel Madus a vedl je kanálem. Asi tak po třičtvrtě kilometru došli k místu určení. Madus vylezl jako první a hned zaklepal na dveře. Ale nikdo se neozýval, tak otevřel. Dům byl rozbořený a všechno bylo rozbité.

    „Bože, co se tu stalo?“ Řekl Kamun, když uviděl tu pohromu.

    „Vím, kde budou teď!“ Řekl Madus a utíkal pes celé náměstí.

    Běželi tak čtyři sta metrů a byly u velké budovy – hangár.

    „No, počkat jsem ale nemůžete!“ Zastavil je strážce vzbouřenců a neuvědomil si, že to jsou oni před kým ten hangár hlídá.

    Kamun ho přetáhl palcátem a vběhli dovnitř. Běželi až nahoru do samotného hangáru. Bylo tam pět vážek. Madus hned na jednu nasedl, ale v tu chvíli do místnosti vběhl Johny. „Á tak vy jste tu taky?“ Řekl Johny a něco hledal v kapse.

    „Jakto, že jste nebili u odboje?“ Ptal se Madus.

    „Protože jsem jenom já!“ Zařval a vytáhl pistoli. Vystřelil po jednom z Atlanťanů a zabil ho. Kamun k němu přiskočil a praštil ho palcátem. „Tak to by mohlo stačit…“ Nestihl doříct a do místnosti vběhl Amir. „Á tak se znovu setkáváme můj dezertére!“ Usmál se.

    „Promiň, ale odjíždím!“ Řekl Kamun a zamířil k vážce.

    „Ne ještě ne!“ Zařval Amir a hodil mu do zad meč. Kamun se svalil na zem a snažil se dosáhnout na svůj palcát.

    „Rychle, už jsou tady Madusi!“ Zařval poslední Atlanťan.

    „Kamune pohni!“ Zařval Madus a vznesl se.

    Do místnosti vešli vzbouřenci a roběhli se na Kamuna, který konečně vstal, ale jeden ho strefil do ramena a druhý do zad.

    „Né!“ Zařval Madus, kterému, už bylo jasné že Kamun je mrtvý. „Vy šmejdi!“ Zařval jsem a vytáhl jsem amotepskou pušku z přihrádky a dva jsem setřelil a pak jsem letěl pryč…od války…

    A to je konec toho příběhu doufám, že se vám líbil.“ Dořekl Madus a pár malých trollů odešlo z místnosti.

    „Mami děda nám vyprávěl příběh…“ Řekl malý troll a šel si hrát s ostatními…

--KONEC—

Bones-Jiří Balun